Jeskyně Na Turoldu - charakteristika
Jihomoravský kras
je vápencové území na samém jihu Moravy - Pavlovské vrchy, protáhlý členitý hřeben vystupující v délce 10 kilometrů a šíři 7 kilometrů z nížiny Dyjskosvrateckého úvalu mezi Mikulovem, Věstonicemi a Pavlovem. Tvoří je druhohorní, jurské až křídové vápence, které náleží geologickým příkrovům Západních Karpat. Zatím osmnáct známých jeskyní se nachází ve vrchu Turold, Svatém kopečku, Šibeničním a Růžovém vrchu, na Tabulové hoře, Martince, Kotli, Soutěsce a v Mušlově. Největší podzemní systém tvoří Jeskyně Na Turoldu - Liščí díra.
Jeskyně Na Turoldu
-
se nachází při severním okraji Mikulova v opuštěném kamenolomu pod vrchem Turold (385 m n. m.);
-
byla objevena při těžbě kamene roku 1951 nedaleko již dříve zničené Turoldovy jeskyně;
-
je složitým a mimořádně členitým systémem chodeb síní a dómů o sedmi patrech;
-
je dlouhá celkem 1650 metrů s výškovým rozpětím (denivelací) 47 metrů a spolu s Liščí dírou je největším jeskynním systémem v druhohorních vápencích České republiky o celkové délce 3100 metrů;
-
má stěny místo krápníků tvarované a zdobené unikátní "Turoldskou výzdobou", která nemá v našich jeskyních obdoby;
-
má teplotu vzduchu 7-9 °C, vodu v jezerech 6 °C, relativní vlhkost vzduchu "pouhých" 74-84%;
-
je největším zimovištěm ohroženého "netopýra" vrápence malého (Rhinolophus hipposideros) na jižní Moravě;
-
je jedinou veřejnosti zpřístupněnou jeskyní v druhohorních vápencích v ČR;
-
od roku 2004 má 280 metrů dlouhou návštěvní trasu s průměrnou dobou prohlídky 40 minut;
-
leží na území přírodní rezervace Turold (16,84 hektarů od roku 1946) v chráněné krajinné oblasti a biosférické rezervaci Pálava.
Geologický vývoj oblasti
Pavlovské vrchy, monumentálně vystupující z roviny jižní Moravy, nejsou geologickou součástí starých jednotek Českého masivu. Jejich horniny jsou mladší a náleží ke Karpatské soustavě, jejíž geologická stavba je výsledkem horotvorných procesů třetihorního alpsko-karpatského vrásnění.
Pavlovské vrchy náležejí k okrajové, čelní části příkrovu vnějšího flyšového pásma Vnějších Západních Karpat, který byl v průběhu třetihor horotvornými procesy přesunut od východu do dnešní pozice u Mikulova. Tento flyšový příkrov je na Pálavě tvořen silně zvrásněnými jílovci, pískovci a slepenci jednotek ždánické a pouzdřanské (starší třetihory). Do těchto měkkých hornin byly při horotvorných pohybech zavlečeny bloky pevných jurských až spodnokřídových vápenců (tzv. ernstbrunnských) a tmavých jílovců (klentnické souvrství). Tyto bloky mnohem starších hornin než okolní flyš byly odtrženy z druhohorního podkladu, který podle průzkumných vrtů dnes leží na žulách Českého masívu až hloubkách přes 2km.
Příkrovovou stavbu Pavlovských vrchů modelovalo několik horotvorných fází. Patrně k nejvýraznějším pohybům došlo v mladších třetihorách mezi stupni karpat a baden asi před 16,5 miliony let, kdy se čelo karpatského flyše vyzvedlo nad mořskou hladinu, přesunulo přes spodnomiocénní sedimenty východního okraje karpatské předhlubně a vyvrásnilo do příkrovové stavby Pálavy. Následně bylo toto nové horstvo ve spodním badenu obklopeno teplým mořem a na jeho obvodu se ukládaly pestré příbřežní a deltové sedimenty, později i bahna hlubšího moře. Před čelem flyšových příkrovů to byla poslední mořská záplava. Asi před 15 miliony let však došlo k výrazným zlomovým poklesům při východním úpatí pálavského horstva, kam proniklo teplé tropické moře vídeňské pánve. Za dalších 9 milionů let zde stačilo nahromadit až 3000 m mocné souvrství mořských a později jezerních mladotřetihorních usazenin.
Ve starších čtvrtohorách se v závislosti na střídání ledových a meziledových dob vyvíjely říční terasy a na svazích vápencových bradel složitá souvrství vátých spraší a sutí. V drsných podmínkách ledových dob mrazové zvětrávání vápenců vytvářelo izolované skalní věže, kamenné osypy a půdotoky na celém obvodu vrchů. Poslední opakované tektonické pohyby ještě v pleistocénu lámaly bradla druhohorních vápenců podél starých zlomů a ovlivňovaly tak vznik a vývoj krasových jevů a pohyb podzemních vod.
Téměř ve všech sedimentárních horninách Pavlovských vrchů, ať se jedná o cca 150 milionů let staré ernstbrunnské vápence nebo mnohem mladší pestré série třetihorních usazenin, jsou zachovány zkamenělé doklady života, převážně schránky mořských měkkýšů a mikroskopických planktonních organizmů. V prachovém písku z panonu mladších třetihor byly nalezeny kosterní zbytky praslona rodu Dinotherium, drápatého kopytníka Chalicotherium a prakoněHipparion, staré asi 11,5 milionu let. Ze staročtvrtohorních, převážně sprašových, usazenin pochází mnoho nálezů obratlovců, mezi nimiž vynikají zejména pozůstatky rozměrných koster mamutů.
Vývoj jeskynního systému na Turoldu
Svrchnojurské až spodnokřídové ernstbrunnské vápence Pavlovských vrchů jsou výrazně postiženy zkrasověním a zvětrávacími procesy, které probíhaly v několika časových etapách.
Další vývoj krasových jevů pokračoval až po začlenění útržků druhohorních masivů do ždánické jednotky a vzniku příkrovové stavby v průběhu hlavních fází alpsko-karpatského vrásnění. Jednotný podzemní jeskynní systém se vyvíjel nejspíše po miocenním stupni badenu před 15 miliony let a následně, kdy po ústupu badenského moře začal souvislý suchozemský vývoj celého bradla, který trvá až do současnosti. Opakovaně však byly vápence a s nimi i tvořící se jeskynní systémy v průběhu třetihor ještě rozrušovány mladšími příčnými zlomy, posledními dozvuky alpsko-karpatského vrásnění.
Z povrchových krasových jevů jsou na Turoldu pozoruhodné menší věžovité útvary ve vrcholové partii lomu a škrapy, vyvinuté na malé ploše východně od vrcholu. Před vytěžením lomu však zde existoval i krasový kaňon a menší krasové strže a rokle.
Podzemní krasové jevy lze vysledovat ve dvou krasových úrovních. Vyšší je v nadmořské výšce 365 m, a patří k ní jeskyně Pod Vrcholem a dutiny v severní stěně lomu. K nižší úrovni náleží Jeskyně Na Turoldu a Liščí díra s vertikálním rozsahem 295 – 250 m n. m. V minulosti byla mezi oběma systémy ještě jeskyně v úrovni 330 – 320 m n. m. Všechny jeskyně na Turoldu dnes představují patrně jen torza souvislého odvodňovacího systému, který začínal ponorovou jeskyní Pod Vrcholem. Většina systému však byla postupně zničena při těžbě vápence.
Veřejnosti nepřístupné části systému jeskyně Na Turoldu a Liščí díra
Návštěvní trasu jeskyně Na Turoldu tvoří pouhá jedna osmina z celkového rozsahu známých prostor. Velkou část jeskyně, kam se návštěvníci nemohou podívat, tvoří těsné chodby náročné na zdolávání (například Bludiště, Fakírské chodby, Horní patra jeskyně, Velikonoční síně, Krystalická chodba a další), ale i velké dómy a síně ( Dóm fantazie, Tunelová chodba, Učitelčin dóm, Černá chodba, Obdélníkový dóm, Odpočinkový dóm, Divadelní dóm, Nízký dóm, Řícené dómy, Bílá síň, Nová krápníková síň, Stará krápníková síň atd.), které se za těmito úzkými prostorami nachází. Odměnou za námahu však je výzdoba, která se v těchto prostorách objevuje.
Stěny i stropy Krystalické chodby jsou zdobeny trsy krystalů kalcitu různých velikostí, stěny Řícených dómů přecházejí místy v plochy pokryté jehličkovou výzdobou. Dóm fantazie spolu s Novou krápníkovou síní je jedním z mála míst v jeskyni, kde lze spatřit krápníkovou výzdobu. V Aragonitové propástce, Černé chodbě, Síňce tradic a v Divadelním dómu jsou pukliny a dutiny ve stěnách vyplněny drobnými krystaly sádrovce. V Odpočinkovém dómu se při vyšším stavu spodních vod rozlévá rozsáhlé, i když nehluboké jezero smaragdově zelené vody.
Speleologický průzkum v systému Jeskyně Na Turoldu - Liščí díra stále pokračuje a každoročně přibývá několik desítek metrů nově objevených prostor.